Žena v pozoru - 2. kapitola

1. října 2010 v 16:03 | Sabča |  Povídky - moje tvorba
S touhle kapitolou nejsem moc spokojená, mám pocit, že jí něco chybí. Možná ji později přepíšu. A ještě něco, dofám, že nebudete mít po přečtení pocit, že jsem masochista xD
Ležela jsem na posteli a snažila se srovnat se svým osudem. Proč je všechno tak těžké? Proč jsem kvůli záchvatu vzteku zničila rodinné pouto, Proč?!
Po chvíli sebelítosti jsem vstala, utřela slzy a řekla si: ,,Musíš se vzpamatovat!" .
Byla jsem rotná. Nesměla jsem dávat emoce tolik najevo. Nemohla jsem se rozplakat před lidmi, se kterými jsem tu pracovala. Se kterými jsem tu žila.
Tady stačí nejmenší známka slabosti, a přijde šikana. Tvrdá. Škubou vám vlasy, bodají vás, alespoň tak jsem to slýchávala. Ale netušila jsem, že takového člověka najdu.
Když jsem měla službu, dělala jsem obchůzku pokojů. Vše se zdálo být v pořádku, než jsem oběvila něco strašného v jednom z pokojů.
Na posteli seděl zkrvavený člověk, který vypadal naprosto znaveně a zthaně. Po obličeji se mu rozlévaly fialové fleky - modřiny. Pod očima, ze kterých čišela bolest - ale nebyla tělesně vydána najevo - se kulatily modré kruhy. Byla jsem tak šokovaná jeho vzhledem, že jsem ani nevěděla, co dělám. Vešla jsem do pokoje, posadila jsem ne vedle něho a civěla na něj s otevřenou pusou. Po chvíli jsem se vzpamatovala a zatahala ho za ruku ve snaze donutit ho promluvit. Nevydal ani hlásku. Jen sykl bolestí. Nevypadalo to moc nadějně.
Zvedla jsem se z postele, popošla a dřepla jsem si před něho, abych mu viděla do očí. Uhnul jimi a dlaněmi si zakryl obličej.
Chtěla jsem mu pomoct. Musela jsem z něj vytáhnout co nejvíc informací, abychom mohli viníky potrestat. Promluvila jsem na něj. Doufala jsem, že strefím jeho jméno. Byla jsem si téměř jistá, že se jmenuje Ivan. Alespoň tak ho oslovovali na nástupech.
,,Ivane..." nic. Žádná odpověď. Zkusila jsem to znovu:
,,Kdo ti to udělal?" . Opět neodpovídal.
,,Musíš to říct, oni je potres..."
,,K ničemu by to nevedlo." promluvil. Měl ruský přízvuk? Že by Rusín? Tady? Snad ho nezmlátili kvůli tomu? Doufala jsem, že ho neurazím další otázkou :
,,Udělali ti to kvůli tvé národnosti?" zeptala jsem se opatrně.
,,Jsem Čech!" vystartoval. ,,Nemám přízvuk. Je to... ze.... zdravotních důvodů."
,,Cože?!" nervozita ve mně neuvěřitelně narůstala.
Hlasitě vydechl. Sundal si ruce z obličeje, ale na mě se nepodíval. Hleděl do prázdna. Přišlo mi, že se cítí jako v nepřítomnosti. Bojoval s myšlenkami. Nevěděl, jak mi něco říct.
,,Ukousl jsem si kus jazyka." řekl to, jako by mi oznámil že právě zalil zahrádku s mrkvemi.
,,Cože?!" zalapala jsem po dechu.
,,Jo, prostě se to stalo, když jsem se bránil."
Začala jsem šílet. ,,Měl bys vyhledat doktora! Dostane se ti do toho infekce! Pojď, zavoláme ho."
,,Uklidni se! Tak zaprvé : chtěla jsi to vědět. A za druhé: Doopravdy si myslíš, že by mi to pomohlo? Nemyslím zdravotně, myslím hyerarchicky. Kdybych šel k doktorovi, ať už vojenskému, nebo ne, a nedívej se na mě tak, musel bych mu říct, co se stalo. On by pak vyhledal ty chlapy, co mi to udělali. Dostali by maximálně důtku. Mylíš, že by je t zastavilo? Podali by si mě znova."
,,Tak by sis něco vymyslel!"
Sarkasticky se zasmál. ,,Myslíš jako : ,Doktore, upadl jsem na schodech!´ ? Není to blbec. Takhle bych se sám nezřídil."
Musela jsem uznat, že to zní logicky. Než aby si zadělal na další problémy, a pokud cítí, že je to tak správně, pak ho nechám, ať udělá věci podle svého uvážení.
,,Nech aspoň mě, abych se ti na to podívala." Neměl pocit, že ho otravuju? Zase hlasitě vydechl. Divila jsem se, že mě nevyhodil z pokoje.
,,Snad jsi nechodila na zdravotnický kroužek?" zeptal se podrážděně. Vzhledem k tomu, že jsem na zdravotnický kroužek chodila pět let, jsem se rozohdla na tohle neodpovědět.
Přemlouvala jsem ho dlouho, ale prohlédnout se nenechal. Když jsem se ale zvedla k odhcodu o něco mě požádal :
,,Jestli pro mě chceš něco udělat, tak to, co jsi viděla, co jsi se dozvěděla... nikomu to neříkej."
Přikývla jsem - zachovám tajemství. Pokud mu to ale udělají znova, hned to ohlásím.
Když jsem večer ležela na pelesti, myslela jsem na něj. Ivan. Byl... Vlastně jsem si nebyla jistá, jaký byl. Měla jsem pocit, že si nejsem jistá ničím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krák nee-chan (Krakin Shikazu) Krák nee-chan (Krakin Shikazu) | Web | 1. října 2010 v 19:24 | Reagovat

Whau, zažíná to být zajímavé =) Ten jazyk musel bolet, divím se, že vůbec mluvil >.<

2 B. B. | Web | 3. října 2010 v 19:14 | Reagovat

Na mail jsem ti poslala náhled na design. Zatím se měj,
B.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama